​

Když se na Mont Ventoux setmí

z knihy GIRO 100

Jsme pohlceni řvoucím davem, který nás žene vpřed. Pivo za límec, panáka na triko, alé, alé, řve dav jedním hrdlem a já nevím, jestli se mám smát nebo brečet. Je to, jako by vás hodili do kotle na tom nejšílenějším punkovém koncertu historie, násobena dvěma. Prodíráme si cestu kupředu a pak nás dav vyplivne ven na druhé straně.

„Ty krávo, já mám tepovku asi dvě stě padesát! Co to bylo?“

„Masakr, fakt masakr, jsem totálně zlitej, kdo ví čím!“ kroutíme nevěřícně hlavami.

„Jak tím můžou ty cyklisti jet? A ještě naplno? To se nedá, ne?“ Cyklistika je prostě nejtvrdší sport, je nám jasné. Teď již o tom není pochyb. Chvíli nato přichází další diskotéka a vše se opakuje znovu.

„Přátelé, tak tohle je totální šílenost,“ smějeme se, když nás dav znovu pustí na svobodu, a nevíme, jestli chceme zažít ještě třetí diskotéku nebo ne. Jízda tou masou lidí je takový adrenalin, že projet včelím úlem by proti tomu byla procházka růžovou zahradou.

To jsme však již v horních partiích Ventoux. Les zmizel, všude jen proslulá měsíční krajina, písek, kamení a znovu písek. Ale také světla Provence pod námi a nahoře na nebi hvězdy. Stovky, tisíce, desetitisíce hvězd.

Ty nejhezčí jsou na pláži v Hossegoru, kde jsem pod nekonečnou oblohou strávil řadu nocí s pocitem absolutní svobody. A pak ještě u nás nad stodolou. „Vozka po půlnoci píchne a velký vůz otočí vzhůru nohama,“ říkávala babička a skutečně, k ránu je velký vůz koly vzhůru a ojem k zemi. Vida, ale tyhle jsou také parádní. Vidím možná na konec světa a na dno vesmíru a konečně mi to dochází. Tour ujedeme. Všichni. Neexistuje možnost, že bychom ji vzdali, že bychom někoho nechali na silnici za sebou. Že by někdo z nás nasedl do auta a jel domů. Žijeme naplno svůj sportovní sen, a i když leckdy na hranici sil, dýcháme život z plných plic. Z tohoto výletu již není cesty zpět do životů, který jsme žili před tím. To je jasné…

​