Manfréd - můj věrný druh na silnici i mimo ni

​

Také máte vztah ke své koloběžce? Důvěrný? Láskyplný? Pak budete rozumět příběhu Manfreda. Je to můj Kickbike Race MAX 20, který již velmi brzy překročí 30.000 nalítaných kilometrů.

Vše začalo vlastně nepřátelstvím. V roce 2012 se jelo mistrovství světa v Německu. Pro tu příležitost jsem si postavil zbrusu novou mašinu. Hodil jí do červeného laku a pojmenoval Manfred. Přeci po Manfredu von Richthofenovi, legendárnímu stíhačskému esu z první světové války. Říkal jsem mu také Baron, tak jako Richthofenovi přezdívali Red Baron.

​

Ono na ní vlastně nic převratného nebylo. Vidlici mi dal zadarmo Jirka Kuchař, že je prý z edice Specialized, která se lámala, a museli ji tedy stáhnout z výroby. Trochu jsem se bál, ale i po těch desítkách tisích kilometrů stále drží. Řízení jsem si vypiplal časovkářskými řídítky Deda Dabar, a to byl konec zázrakům. Zadní kolo klasický Kickbike, to je jistota. A předek můj stařičký Mavic Cosmic.

Ten Cosmic, to je také dost zázračná věc. Koupil jsem ho v roce 2003 pro evropský šampionát v Holandsku a od té doby jezdil na všech mých koloběžkách, ujel všechny závody, expedice, Tour de France a tak dále a jezdí dodnes. Nikdy jsem ho necentroval, protože speciální Mavic klíč jsem ztratil hned, jak to bylo možné. Nikdy jsem ho nemazal. Nikdy nepraskl jediný drát.  A házet začal až před dvěma lety, když jsem ho trochu trefil v Arrenberském lese na Paříž – Roubaix. Nějaká lehká osma ovšem samozřejmě nevadí.

​

Ale zpět k Manfredovi. Vyleštěného Manfreda jsem přivezl tedy do Německa na mistrovské kriterko na 10km. Poněkud technická trať. Do posledního kola jsme letěli s Jardou Odvárkou těsně za dvojicí Alpo Kuusisto a Kai Immonen. S námi ještě Holanďák Tiemens. A v levotočivé zatáčce ve sjezdu jsem jel tak dlouho s hlavou nad předním kolem, až jsem zatáčku krapet probrzdil a v šedesátce to poslal na zem.

No, trochu jsem se spálil o asfalt, to jo. Ale přátelství s Manfredem ten pád nezlomil. Ba právě naopak. V nezměněném stavu jsem na něm nalítal tisíce kilometrů v přípravě na Tour de France. Na Tour jsem jen vyměnil kokpit za cestovní. Kola jsem nechal, jak byla. A Manfred mě dovezl až na Champs Élysées. To už byl krásně polepený samolepkami všeho druhu.

​

Dva roky poté projel lehkou nohou Paříž-Roubaix. Pak ještě nějaké ty výlety všeho druhu, Dolomity s Jelenem. A tak dále.

Pravda je už trochu omlácený. Zespoda není po laku ani památky. Samolepky blednou. Občas dostane nějakou tu ránu. Ale je to držák.

 

Dlouho jsem přemýšlel, jestli vezmu Manfreda zpět do boje i na sté Giro d´Italia. Třicet tisíc kilometrů na kontě, je přeci jen třicet tisíc kilometrů. A Mavic, ten má ještě mnohem více. Možná dvakrát tolik za těch posledních 15 let. Zadní kolečko jsem zapomněl na podzim na chalupě, ale i to má za sebou všechny ty útrapy.

Nakonec jsem se rozhodl. Nemohl jsem starého bracha nechat doma. Po tom všem, co jsme spolu zažili. Šli jsme do toho zase společně. Starý dobrý Race MAX dvacítka s třicítkou na kontě, kouzelný Mavic Cosmic s dobrou padesátkou v kloubech a já s pětatřiceti křížky v zádech. Dali jsme Giro spolu.

​

A pak? Manfred odpočívá v koloběžkovém muzeu v Praze, občas ho vytáhnu ven na pivo a projedeme se. A čekáme. A budeme čekat. Dlouho. Až do roku 2045. Pak se vydáme na poslední společnou cestu. Pojede se totiž stá Vuelta...