Pojedu, dokud budu cítit, že je to ten život, který chci žít

z článku Blandine - o velké cestě za novým životem, kolobezkovyportal.cz

​

Dobrá, takže ty už přes sedm měsíců projíždíš Evropou na koloběžce. K čemu to?

Já jsem vlastně objevila koloběžku před rokem a půl zrovna v období, kdy jsem chtěla ve svém životě udělat nějakou změnu. Ne dlouho před tím, než jsem se chtěla začít věnovat charitě. Pak jsem vyrazila na trať Nantes – Budapešť s cílem vybrat nějaké peníze na projekt Norman. To se mi ale zdálo málo a vše jsem nakonec posunula ještě o level výše.

Prodala jsem vše, co jsem měla a dala výpověď v práci. A vyrazila jsem na koloběžkovou cestu okolo Evropy. Sólo. S budgetem 2000€ na rok. S plánem žít opravdu jednoduše a vybrat nějaké peníze na charitu.

​

Moment. Takže jsi prodala vše, cos měla, a vyrazila na cestu? Není to trochu šílené?

Ha, asi trochu jo! Ale je to prostě část změny mého života a pro mě je důležitý pocit, že něco buduji znovu od začátku. Zjišťuji, co potřebuji a co ne. Zjišťuji, co je lidem předkládáno jako něco, bez čeho se nedá žít, ačkoliv to vůbec není pravda. Zjišťuji, že spousta takových věcí slouží jen k tomu, aby přežila naše konzumní společnost, nikoliv člověk sám o sobě.

A samozřejmě jsem šťastná, že jsem dokázala oslovit mnoho lidí, kteří mi pomocí peněžitých darů pomáhají pokračovat v mé cestě. Bez nich bych se nikdy tak daleko nedostala.

​

Jaký je vlastně tvůj plán cesty? Máš nějaký precisní plán, kudy pojedeš, nebo se rozhoduješ na každé křižovatce, kam zamíříš.

Měla jsem v plánu absolvovat plus mínus stezku Eurovelo, která je podle mě smysluplnou cestou k objevení Evropy. Většina stezky ovšem stále neexistuje, takže jsem vyrazila na cestu s nějakou hrubou představou a klíčovými body, kam se chci podívat (např. Tarifa ve Španělsku, Nordkapp v Norsku apod.). V každé zemi pak seženu mapy a podle nich naplánuji cestu. Samozřejmě hodně improvizuji v závislosti na počasí, dopravě apod.

​

Měla jsi vůbec nějaké zkušenosti s cestováním na koloběžce, než jsi vyrazila objet Evropu?

Jak jsem zmiňovala, loni jsem ujela Nantes – Budapešť, 2600 km během jednoho měsíce.

No a dnes se vracíš z Nordkappu na jih, v nohách máš hodně přes 15.000 kilometrů.

 

Probíhá vše zatím dle plánu?

Ano! Zatím je vše v pořádku. Naštěstí se mi vyhýbají jakákoliv zranění. Neobjevila se ani taková ta malinká bolest, která se opakovaně vrací a pomalu stupňuje. V průběhu cesty jsem se naučila, jak si život během jednotlivých dnů uspořádat, jak jíst, v jakém jet tempu atd. Hrozně důležité bylo také srovnat si v hlavě, že je to roční výlet. Není kam spěchat. Člověk si musí jen užívat okolí a výhledů, potkávat se s novými lidmi. A ten cíl, ten je hrozně daleko a není v podstatě důležitý.

Zatím mám naštěstí také silnou vůli jet stále dál.

​

Kolik kilometrů ujedeš za den? A máš také někdy úplně volné dny, kdy nejedeš nikam?

Většinou ujedu něco mezi 60 a 80 kilometry za den. Samozřejmě čas od času si dám den volna. A někdy, když chci napsat větší článek pro můj blog nebo napsat dlouhý post na Facebook, potřebuji třeba dva nebo tři dny, protože vše také překládám. To se ovšem nestává zase tak často.

​

Osobně věřím, že lidé jsou všude ve světě přátelští. Ale přeci jen jsi sama holka na cestě. Nebojíš se někdy? Nebo nemáš nějaké historky podobné třeba mému oblíbenému filmu Texaský masakr motorovou pilou?

Ha! V USA jsem ještě nebyla, ale vím, že se o nich říká, že zde sérioví vrazi převyšují počet medvědů:) Jsem asi tak sebevědomá i vystrašená, jako by byl na mém místě chlap. Snažím se dodržovat nějaké zásady jako třeba, aby mě nikdo neviděl, když stavím večer stan, vyhýbám se provokativnímu chování a snažím se vyhýbat jakýmkoliv podivným situacím. Snažím se být nenápadná, jak to jen jde, což ovšem na koloběžce úplně nejde :)

V Itálii se mi stalo, že nějaký chlapík přišel k řece, kde jsem kempovala, zapálil si cigaretu a pomalu se krok po krůčku začal přibližovat. Začal se mě vyptávat na různé věci a mně bylo jasné, že se něco děje, i když bylo na první pohled zřejmé, že on sám vlastně neví, co chce udělat. Ukázala jsem mu jen nenápadně, že mám telefon na blízku a celou dobu jsem držela v ruce nůž. Ne nějak výhružně, ale prostě aby viděl, že tam ten nůž a telefon jsou. Nakonec odešel.

Jindy jsem zase spala v opuštěném hotelu v Chorvatsku. Pořád na něm byly vidět válečná léta. Byla to již v podstatě ruina. Takové to temné místo s pošmurnou atmosférou. Ale nemohla jsem té noci najít lepší místo, protože pobřeží bylo hodně hustě osídleno. Navíc jsem se snažila půl dne uniknout muži, který mě pronásledoval autem a snažil se mi pořád nabízet přespání u něj doma. Poté, kdy padla tma, objevili se v tom domě nějací lidé. Slyšela jsem vrzající schody, nějaké rozbité sklo. Ležela jsem jen tiše ve stanu a opravdu se bála. Byli opravdu blízko a museli vidět i můj stan. Mluvili hlasitě chorvatsky, pak ještě asi třikrát prošli kolem a zmizeli. Protože to byl mužský a ženský hlas, muselo jít o sex nebo drogy.

To mě naučilo, že je lepší zůstat v klidu a počkat, co v ten okamžik udělají druzí, raději než začít jednat ve strachu a panice. Většinou se potom nic zlého nestane.

​

A co nějaké opravdu pozitivní situace?

To jsou ty nejběžnější situace, které zažívám každý den. Od Francie až po Norsko, kde jsem právě teď, je většina lidí opravdu přátelských. Hodně mi pomáhají. Dokonce občas od nich něco dostanu.

Nejvíce viditelné to bylo v Řecku a Turecku. Lidé mě zastavovali a nabízeli mi čaj, kafe nebo něco k jídlu, a to mnohokrát denně. Ale je to hodně podobné všude. Třeba ve Finsku jsem jednu noc spala v chatě u jezera díky majiteli kavárny, který mi svoji chalupu sám od sebe zapůjčil.

Zdá se mi prostě hodně důležité, aby si každý na vlastní kůži někdy zkusil, jak vypadá svět a nespoléhal se jen na zprávy z médií, které ze světa dělají nebezpečné místo.

​

Jedeš na koloběžce Kickbike Sport G4. Ocelový rám, kola 28x18“. Proč zrovna tato koloběžka? Máš nějaké speciální vybavení? Nebo co vlastně s sebou vezeš?

Je to koloběžka, kterou jsem si koupila, když jsem žila v Normandii. Žila jsem sice ve městě, ale na venkovní silnice to bylo opravdu kousek. A G4 byla pro mě prostě ideální a hlavně dostupná. Na přední vidlici jsem namontovala nosič, a to je asi tak vše.

Na nosiči vezu nepromokavý batoh, ve kterém je spacák, oblečení, lékárnička, nějaký ten notýsek, ručník a solární panel. Pak samozřejmě dvě brašny vepředu, kde mám jídlo (hlavně rýži, nudle, cereálie, qinoa, kari apod.), oblečení, náhradní boty, nějaké nářadí, elektrické kabely na dobíjení. No a na zádech malý baťůžek s pumpičkou, foťákem, notebookem a maličkostmi na cestu. Na řídítkách mám ještě připevněný stan.

Vrchní část batohu na nosiči se stala takovou mojí denní kanceláří.  Mám tam různě zastrkané vše, co můžu potřebovat, od jídla po pláštěnku a většinou je tam nehorázný bordel .

​

Můžeš popsat svůj běžný den od rána do okamžiku, kdy jdeš spát?

Většinou vstávám hned s rozbřeskem (tady na severu to může být klidně ve tři ráno). Zabalím vše uvnitř stanu a něco posnídám (banán, chleba, jablka). Když je zima, ohřeju si vločky s banánem. Potom zabalím stan, vše naložím na koloběžku a můžu vyrazit.

První zastávka je většinou na kafe. Někdy po 10 – 20 kilometrech. Záleží samozřejmě, kudy vede cesta. Potom zastavuji asi každých patnáct kilometrů, abych se najedla a napila. Nedávám si žádný velký oběd, protože bych pak byla ospalá a nechtělo by se mi nikam jet. Většinou se nezmiňuji na svém blogu o tom, jak je cesta těžká po fyzické stránce, ale někdy to opravdu není jednoduché. Během dne bývá několik těžších chvíli a někdy i celé dlouhé pasáže, které jsou opravdu vyčerpávající.

Opravdu miluji, když ráno projíždím vesnicemi a jen se koukám, jak lidé dělají svou běžnou každodenní práci. Když nevím, kde nakoupit, najdu si někoho s prázdnou taškou a následuji ho, dokud nedojde k obchodu (kam samozřejmě někdy nedojde, protože občas v té vesničce žádný obchod třeba není…). Krásný moment bývá, když v dálce vidím střechu kostela nebo domu a vím, že se blíží nějaká civilizace.

Myslím, že jsem nikdy nepřemýšlela o životě tak, jako na koloběžce. A to jsem přemýšlela a snila hodně doma na svém gauči, když jsem žila ještě normální život! Přemýšlení a snění během nějakého dlouhodobého fyzického výkonu, kterým je nyní jízda na koloběžce, se mi zdá opravdu mnohem silnější, než když to samé provádíte ve dne pod umělým osvětlením. To, co se z tepla obýváku může zdát jako neuskutečnitelná šílenost, se venku zdá mnohem více uskutečnitelné.

Většinou někdy mezi polednem a druhou odpolední jsem někde na padesátém kilometru cesty. Poté už opravdu nikam nespěchám. Pokračuji hodně volně a užívám si cestu. Zastavím, když vidím něco zajímavého, a pomalu se porozhlížím po místě na nocleh. Nějakých 80% nocí jsem zatím strávila venku a za noc jsem neplatila od okamžiku, kdy jsem opustila Polsko.

Postavím stan a vše připravím k večeři. Pokud mám v plánu rozdělat oheň, musím sehnat nějaké to dříví. A pak jen sedím a čtu. Čtu hodně. Nevezu s sebou samozřejmě knihy, ale čtečku. V minulosti jsem nikdy nečetla, až nyní na cestě. Čtu hodně klasiku (teď zrovna Zolu a Balsaca), filosofii a antropologické eseje. A u toho jím. Je to asi část dne, kdy jím nejvíce. Snažím se jíst rozumně tak, abych se připravila na další den a pak další a pak další. A dokonce jsem se naučila nejíst sladkosti a čokoládu, kterou jsem vždy milovala:) Pak stáhnu fotky do notebooku. A píšu. A čtu. A jím. A pak jdu spát… Samozřejmě nože mám vždy po ruce … kdyby něco.

​

A ještě nějaký zajímavý příběh, téměř na závěr? Myslím, že jich musíš mít stovky…

Mám spousty opravdu silných zážitků a setkání. Miluji náhodná setkání s normálními lidmi, protože nenávidím, když jsou věci dopředu naplánované. Díky tomu jsem se naučila umožnit lidem, aby se dostali ke mně blíž a poznali mě. Na Facebooku sdílím portréty těchto lidí pro docela velkou komunitu, která moji cestu sleduje. A pořád mě nepřestává udivovat, jak tak nehmatatelná věc, jako je Facebook, dokáže zprostředkovat tak silné a krásné momenty, které jsem na cestách zažila. Moc děkuji všem, se kterými mohu sdílet svůj příběh, a možná oni ti napíšou, jaké zajímavé příběhy objevili – pokud tedy nějaké… 

​

A nakonec. Co nějaký vzkaz těm, kteří by chtěli něco podobného zkusit?

Na co čekáte? :) V jakémkoliv věku, v jakékoliv životní situaci, kdykoliv v roce – prostě uskutečněte své sny!

​